Landscape festival Praha (https://www.landscape-festival.cz/), pořádaný Galerií Jaroslava Fragnera, se zaměřuje na krajinářskou architekturu, kterou dočasně (někdy ale i nastálo) umísťuje do veřejného prostoru města. Letošní, v pořadí již sedmý, ročník probíhá v prostranství Žižkova, odkud jeho prvotní ročníky (2014, 2015) také vycházely (po té se v roce 2016 konal v Opavě, 2017 v Plzni, 2018 opět v Praze a v roce 2019 v Ostravě).
Co je vůbec krajinářská architektura?
Krajinářská architektura je architekturou volného prostoru. Může být v těsné blízkosti staveb nebo může kulturně kultivovat přírodu či proměňovat krajinu (rozdíl mezi přírodou a krajinou je v tom, že příroda není nijakým způsobem ovlivněna lidskou činností; pokud v lese máte vyšlapané lidské cestičky, už to není příroda, ale krajina. Čistě přírodních míst je velmi málo.). Neznamená to však, že je od těchto prvků odtržena; naopak. Krajinářská architektura reaguje jak na potřeby staveb (kultivuje jejich blízké okolí, abychom se mezi zástavbou a přírodními prvky cítili dobře, aby na sebe tyto dva světy reagovaly a vzájemně se doplňovaly), tak na přírodní hodnoty.
– Omlouvám se, zda nemám odborně přesnou definici, nechci si hrát na architekta, ale snad se aspoň trochu chápeme :)
Krajinářská architektura, která je prezentována na Landscape festivalu je buďto na míru vytvořená pro dané prostředí (například instalace Vítkovská spojka, která odkazuje na bývalou železniční trať), nebo (a ne výlučně – tyto body se mohou propojovat) se snaží svým vzezřením reagovat na problémy a přinášet možné odpovědi, které se dají využít i na jiných místech (myslím tím třeba odpovědi na ekologické nebo umělecké otázky).
Letošní Landscape festival se koná v období 20. 6. – 30. 9. 2020, takže ještě máte dost času instalace navštívit.
Ze své vlastní zkušenosti ale vím, že čím dřív instalace omrknete, tím lépe. Instalace mají, mimo jiné, také zrcadlit, jak se lidé k takovým věcem chovají. Když jsem před dvěmi lety festival na podzim navštívila, některá díla byla poničená. Letošní rok jsem na akci šla dřív a zatím jsem nic zničeného nenašla. Jedna instalace – ptačí pítka – však reaguje na „komunitní život“. Pokud se o ptačí pítka budou lidé starat, budou funkční. Bohužel jsem viděla, že ptačí pítka byla zanesená pískem a voda v nich žádná nebyla (však uvidíte na fotografii níž).
Landscape festival je také skvělý v tom, že si nemusíte celou trasu pocházet nutně v jeden den. Ostatně si myslím, že se to ani nedá; my jsme si to s přítelem rozdělili do dvou dní a dalo nám to na 7 hodin procházky. Možná i z toho důvodu je trvání festivalu tak dlouhé – aby byl dostatečný čas na prohlídku všech instalací. Zároveň i člověk, který na festival cíleně nejde, ho může náhodně navštívit…třeba při cestě do práce. Delší časové období festivalu člověku také nabízí možnost se nad díly opakovaně zamýšlet, což beru též jako velké plus.
(Landscape festival to nejsou jen krajinářské instalace ve městě. V rámci akce je vytvořen doprovodný program ve formě výstav, komentovaných prohlídek instalací, také jsou pořádané wokshopy a happeningy.)
No a teď malá fotografická ochutnávka (někde i s popisem instalace):
Pod Vítkovem se kdysi nacházel šibeniční vrch Galgenberg, později tu také vznikla železnice, která je již taktéž minulostí. Instalace odkazuje na obojí.
Dílo odkazuje ke kolektivnímu vědomí. Kolektivní vědomí je to, co jsme si v dané kultuře (či – v dnešním globalizovaném světě – i jako lidstvo) vytvořili, poznali a předali mezi sebou dál. I když už nebudeme žít (my, jako jedinci), naše činy/myšlenky/skutky tu mohou přežívat v kolektivním vědomí.
Netypická automobilová terasa určená k běhu. – I já jsem si jí vyzkoušela :)
Instalace upozorňuje na malý prostor pro stromy (princip květináče), které jsou vysazovány ve městech (není jim dáván dostatečný prostor půdy, aby mohly zdravě růst). Často vidíme, že stromy jakoby vyrůstají z betonu, přitom strom okolo sebe potřebuje plochu čisté půdy, aby mohl přijímat dešťovou vodu.
Instalace se dotýká tématu nedostatku vody v přírodě. Deštníkem se chráníme proti dešti, ale neměli bychom si ho (déšť) naopak chránit?
Tato instalace má zvýšit povědomost o ptácích žijících v Praze. Zárověň slouží jako hodiny – jako sluneční hodiny, které odrážejí stín podle toho, kde se slunce zrovna nachází, taktéž se však můžete orientovat pomocí ptačího zpěvu (druhy ptáků jsou zde vyznačeny dle toho, kdy se v přírodě ozývají).
Cituji z webu Landscape festivalu: “”Živá socha“ mikrobiotopu pítka bude pouze natolik živá, kolik jí budou návštěvníci či obyvatelé vnitrobloku v Žerotínově ulici věnovat pozornosti a péče. – Prosíme, doplňujte vodu.”
Jak můžete vidět, voda nikde, okolo měly růst ještě květiny, ty jsou taktéž nikde.
‘Já’ jako přehnaná sebestřednost. Tato “vykopaná” instalace měla být navíc zabezpečena výstražnou páskou (viz pozůstatek žluté tyče), ale jaksi tu chybí. Páska měla být jednak bezpečnostním řešením pro návštěvníky parku, zároveň měla ukazovat i na nebezpečí vlastní sebestřednosti.
Umělecká galerie pro jednoho diváka s jedním obrazem (v galerii se budou v průběhu festivalu umělecká díla v ní střídat). Galerie navíc vytváří přímou interakci s přírodou, což je prapůvodní předobraz jakékoliv lidské práce, ať už té umělecké či jiné. Touto interakcí může vznikat zajímavý dialog.
Instalace má vícero částí a ukazuje na již neexistující železnici, která těmito místy procházela.
