Přírodní hřbitovy

Přírodní hřbitovy

Moje celoživotní téma je (a asi nejspíš i vždy bude) smrt. Možná proto, že je pro mě neuchopitelná a neznámá, těžko říct. Tím, že tohle téma v sobě dost řeším, mi přicházejí často na um i myšlenky o pohřbívání – jak chci být pohřbená, jak vypadají pohřby, na kterých jsem byla apod.

Byla jsem už na vícero pohřbech, ať už konaných v kostelech nebo v krematoriu, a vždy jsem vlastně odcházela s takovým divným pocitem. Nemyslím tím pocit smutku ze ztráty či utlumenost (nebo naopak procitnutí) duše, ale opravdu „divný pocit“ ze samotného ceremoniálu. Když bych porovnala pohřeb v kostele a v krematoriu, tak ten církevní z toho vychází přeci jen lépe. Je to asi tím, že to není úplně odcizené od nějakých filosofických úvah nad životem a smrtí. V kostele to bývá více lidské (skrze víru a Boha). Ale – musíte natrefit i na dobrého kněze! Když se tohle poštěstí, nakonec takový pohřeb může být i pěkný a smysluplný. Také mi přijde, že církevní pohřby mají větší smysl pro lidi v menších společenstvích jako jsou vesnice a městečka, kde se lidé znají – tím pádem i kněz mši připraví na míru dané rodině. Takový obřad je pak plný slov upřímné útěchy a opravdových vzpomínek na nebožníka.

Pohřby v krematorium mi – oproti tomu – přijdou jako jeden velký kýč, který má člověka ještě více rozesmutnit. Pustí se ta nejsmutnější hudba, co je jen možná (většinou kýč, kde se zpívá o smrti a odcházení), nacházíte se v odosobněném prostoru, kde za půl hodiny se musíte vystřídat s další rodinou, která chce také někoho pohřbít…všechno je takové studené, nijaké (moc tomu nedodávají ani umělé elektrické svíčky či květiny). Nakonec přijde člověk, úřadem pověřený, a pronese absolutně neosobní projev, který se dá napasovat na jakékoliv člověka. Následně tento člověk odejde, pustí se opět smutná hudba, rakev zajíždí do podzemí a vy pomalu odcházíte, protože před dveřmi už jsou další na pořadníku. A co z toho máte? Asi jen ten divný pocit. Kýč smutku. Hra na city. Nic víc.

Klid, souzení s přírodou a žádný zbytečný tyjátr. To mě napadne, když se řekne přírodní hřbitov. A o tom vám dnes chci trošku popovídat.

K životu smrt jednoduše patří; ať se nám to líbí nebo ne, ať s tím umíme pracovat nebo ne. Umím si představit, že někdo tohle téma absolutně neřeší, protože nemá potřebu hloubat ve svém nitru, a jen si prostě žije ten svůj život. Takovému člověku asi bude jedno kam jde na pohřeb nebo jakým způsobem bude pohřbený (‘asi’ – pravdou ale je, že druhému do duše a do hlavy nevidíme). Já to mám jinak.

Jak už jsem výše napsala, jelikož nemám ráda ten krematorijní odosobněný plačlivý kýč, v případě mého pohřbu bych nechtěla svou rodinu vystavit něčemu takovému. Přijde mi to jako týrání pozůstalých. Přítel mi jednou řekl, že „pohřeb není pro zemřelého, ale pro rodinu“, a já s tím souhlasím. Tak proč je nutit cítit se špatně? – Pokud bych tedy měla zvážit jestli krematorium/dům smutku nebo církevní pohřeb, tak radši to druhé; ale zase – nejsem pokřtěná :) Naštěstí se do našich končin dostal i přírodní hřbitov a přírodní pohřbívání.

Přírodní hřbitov je místo, které se snaží o klidné poslední rozloučení v harmonii se světem. Asi nejlíp se to dá odcitovat slovy „zem zemi, popel popelu, prach prachu“. Nepřirozené, nepůvodní, nepřírodní sem nepatří. Ve všech směrech; a hlavně ve dvou významových rovinách.

Obřad

Samotný obřad je naplánován tak, aby rodina měla dostatek času se rozloučit, aby nebyla tlačena tím, že jsou jen další v pořadí. Obřad se koná v přírodě, kde nakonec zemřelý i bude odpočívat – nic umělého. Rozlučkový rituál je naplánovaný tak, aby pozůstalí mohli v tichosti truchlit (tzn.: bez přítomnosti cizích lidí), také je možné individuálně rituál přizpůsobit (zvuky pouhé přírody/nějaký hudební nástroj a chorál, možnosti volby smutečního oděvu bez toho, aby se někdo podivoval, že například nejste oblečeni v černém, …). Celým obřadem vás také může provázet průvodce nebo se všeho může zhostit někdo z rodiny a blízkých. Vše na míru a s klidem.

Ekologie

Druhá rovina je ta ekologická. Na přírodní hřbitovy nepatří nic umělého (žádné umělé věnce, stuhy, kytice v celofánových obalech, elektrické ale i normální svíčky v kaháncích a lucerničkách; což já osobně kvituji). Také to znamená pohřbívání ve zpopelněné formě v rozložitelných urnách, a bez kamenných náhrobků; jen malé cedulky, které označují, kdo kde odpočívá. Každý hřbitov je samozřejmě osobitý a pravidla si trošku přizpůsobuje, takže se pojďme podívat na to, kde a jak se u nás dá takhle pochovávat.

Projekt Ke kořenům a Les vzpomínek (http://www.lesvzpominek.cz/)

Jedním z nich je Les vzpomínek v Praze, který se nachází v komplexu Ďáblického hřbitova. Tuto část hřbitova založili lidé z projektu Ke kořenům společně se Správou pražských hřbitovů a je to první takový počin v České republice.

V rámci projektu Ke kořenům nebylo vytvořeno jen tiché přírodní místo na pohřbívání. Lidé stojící za tímto počinem vám také mohou pomoct celý pohřeb naplánovat, postarají se vám i o samotný rituál pohřbu (pohřební průvodcovství) a také nabízejí psychologickou pomoc a podporu v době po odchodu blízkého. (Mimo to pořádají i různé workshopy a tyto témata.)

O tom, že je tento projekt vypiplaný do detailů svědčí i to, že například využívají ekologicky smýšlející květinové firmy, které dodávají květiny na pohřební rituály (o některých jsem se vám už zmiňovala v článku o lokálních květinových farmách a květinářstvích http://elleonorlea.com/moderni-kvetinarstvi-kytice-z-lokalnich-kvetu/) – zmíním například Kytky od potoka nebo Green decor. A co se týká svíček, jsou zde povolené jen plovoucí svíčky ve skořápkách, které se zapalují na speciálně vyhrazených místech (prostě vše hezky pěkně ekologicky).

Pokud vás projekt zaujal, mrkněte na jejich stránky. V těchto pár řádcích jsem určitě nevyčerpala všechny informace co-a-jak.

V České republice o jiném přírodním hřbitově nevím. V Brně však funguje ono pohřební průvodcovství, které vám může také dost pomoct projít si celým tímto tichým časem (http://www.nakoncidechu.cz/).

Záhrada spomienok (https://www.zahradaspomienok.sk/)

Záhrada spomienok je taktéž přidružená k normálnímu hřbitovu.

Malá odbočka – tohle propojení s klasickým hřbitovem mi přijde skvělé. Ne každý třeba chce být zpopelněn, zároveň však nemá rád ty zmíněné kýče, o kterých jsem na začátku psala. I takovému člověku se tedy dá vyhovět – třebaže bude pohřben na normálním hřbitově, ale rozloučení samotné bude uspořádáno v pokojném duchu přírody o pár metrů dál... Je to také možnost :)

Záhrada spomienok, první přírodní hřbitov na Slovensku, je také součástí normálního hřbitova, a to ve Zvolenu. Celé tohle místo vzniklo ve spolupráci neziskové organizace Živica, města Zvolen a za pomoci již zmíněného českého projektu Ke kořenům. A opět tu platí, že nic umělého, neekologického sem nepatří; za to vám je poskytnut klidný obřad na míru rodině a pokojný přírodní spánek zesnulému. V tichu a přírodní harmonii. Takové klidné rozloučení.

Pokud byste měli jakékoliv dotazy, zkuste se podívat na jejich web. Tyto projekty tu představuji jen ve zkratce toho nejpodstatnějšího, ale určitě nevyčerpávám všechny informace a možnosti, které v sobě nesou.

Závěrem zmíním, že oba projekty můžete finančně podpořit. Podporou se může dosáhnout i rozšiřování přírodních hřbitovů a průvodcovství v pohřebních rituálech do dalších míst a měst v České a Slovenské republice.

A pokud k tomuto tématu máte co říct, podělte se v komentářové sekci. Samotnou by mě zajímalo, jak se na takové téma dívají i jiní lidé ;)

Nahoru