Nevím, kolik procent lidí si opravdu uvědomuje, kdy se jejich duše/vědomí/psychika mění. Já jsem jedna z těch, co to vnímá. Cítím posun. Někam dál. Někam pryč. Někam víc do temna; a teď nevnímejte temno jako něco zlého, spíš jako něco víc opravdového. Přijde mi, že každý zlom v mém životě mě přibližuje k pravé podstatě věcí a obrací od povrchností, které nám jsou z velké části předestírány jako to důležité. A přitom je tomu naopak.
Jsme jen lidé. Maso, kosti, krev, mozek, trocha energie a jeden specifický pumpující sval. Nic víc. Možná ještě duše (a možná také ne). A právě tohle uzemnění, které ve zlomech přichází mi říká, že člověk nemá řešit hovadiny, protože opravdu nejsou podstatné. Všichni jsme – v tomhle slova smyslu – stejní. Stejně ubozí, stejně smrtelní. Každý chce to samé; být šťastný a být v klidu. Spousta lidí se na této cestě však ztratí a místo cesty pokoje se vydá cestou neklidu. Někteří se najdou, jiní nikdy.
Ani vlastně netuším, co přesně chci tímhle celým říct. Vlastně ano, vím – neřešme povrchnosti; všeho druhu. Je to zbytečně strávený čas, kterého máme málo.
Nemyslete si, i mě se stává, že zabřednu do úplné malichernosti a sama sobě si pak říkám „proč vlastně?“ Podle mého je důležité uvědomění, že některé věci nemají smysl, a pak – ta práce sám se sebou, sám na sobě. Věnujte se podstatným věcem, které vám dávají smysl, které mají hloubku a nejsou jen intelektuální mělčinou. Vzdělávejte se a poznávejte celý svět (tím nemluvím o studiu na školách, ale o celoživotním vzdělávání vlastního já). Inspirujte se druhými a nechte se ovlivňovat perspektivami druhých (a z toho si vytvořte perspektivu svou). Zkuste pochopit pravdy druhých, protože pravda není jen jedna jediná (vždy je to o úhlu pohledu).
A zbavme se hněvu. To mi jde asi nejméně, protože jakmile cítím neúctu, lhostejnost, laxnost či pitomost, tak mě to rozčílí. Ale snažím se s tím pracovat.
Každopádně… při příležitosti Dušiček, tímto článkem, zapaluji dvě pomyslné svíčky.
Jednu, za naše zesnulé milované a druhou, za nás, živé. Chodící nešťastné-šťastné osoby, které si někdy vědí rady, jindy zase ne. Zapaluji tyto svíčky s přáním, ať každý najde svůj klid a neřeší blbosti.
A na závěr toho všeho vám sem chci odcitovat pár slov od jednoho estetického myslitele. Ten, v těchto mnou citovaných slovech, hovoří o nelhostejnosti k našemu světu. O tom, že kdo opravdu žije v přítomnosti, reflektuje problémy své doby a nejsou mu tyto věci volné. A právě proto to sem připojuji.
Dokud řešíme malichernosti, nemáme čas na důležité věci. A ty důležité věci leckdy převyšují hodnotu života člověka samotného (člověka jako jednotlivce). Jsou to ideje, které by neměly umírat – pro dobro lidstva.
Ráda bych přiznala autorství, ale už si bohužel nepamatuji, kdo tohle napsal. I tak – i když je autor mnou neznámý – tato myšlenka, věta, věty… ve mně hluboko zarezonovala/y, že si na ní/ně pravidelně již několikátým rokem čas od času vzpomenu.
„Současný je ten, kdo žije ve svém čase, ale nesplývá s ním… (…) kdo vidí temnotu svého času, jako něco, co se jej týká, jako něco, co jej nikdy nepřestane zajímat.“