Monika Martykánová mě na Instagramu zaujala svými porcelánovými objekty, a tak jsme se dohodly, že právě jejím rozhovorem odstartuji tuhle sérii článků o životě a tvorbě umělců.
Monika studovala Střední školu průmyslovou a uměleckou v Opavě, obor Průmyslový design, a po té přešla na UMPRUM do ateliéru Keramika a porcelán (pod vedením Maxima Velčovského a Milana Pekaře), kde dokončuje magisterský stupeň.
Svou práci vystavovala například na výstavách Vše za 39 Maxim Velčovský, součástí výstavy studentů ateliéru keramiky a porcelánu (2016), několikrát vystavovala i na Designbloku, její díla se ale také objevila na výstavách v Londýně (Design Festival, 2017), ve Vídni (Die Kunst des Tätowierens, 2019) či v Lipsku (Grassi Design Festival, 2018) a mohla bych pokračovat.
Dvě její práce jsou součástí sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Monika se mimo jiné věnuje i tetování, kde sklízí úspěchy v tetovacích soutěžích v Česku i v zahraničí.
Hned na úvod bych měla takovou jednoduchou otázku – proč zrovna vytváření objektů z keramiky a porcelánu (proč ne třeba barvy a malířství)?
Keramiku a porcelán sice studuji, ale ve zbylém čase kreslím, ať už digitálně (motivy k tetování), tak i na papír a poslední dobou se malování věnuji ve volném čase. Ale všechny mé umělecké aktivity se vzájemně prolínají, obohacují a nelze je jednoznačně oddělit. Jen některé z nich jsou prostě vidět více a jiné méně, což však neznamená, že jsou méně důležité. Například kreslení skic a návrhů je základním kamenem k finálnímu výrobku nebo dílu, kterým se v posledních letech prezentuji.
Více než keramiku v tvorbě upřednostňuji porcelán. Do jisté míry je nevyzpytatelný a ne vždy se výrobek podaří tak, jak bych chtěla. Zkrátka si občas žije svým životem. Přitahuje mě i jeho křehkost a zároveň pevnost, a jakási elegance a čistota, která z něj vyzařuje.
Moniko, odkud berete ke své práci inspiraci? Všimla jsem si, že pracujete s tradicí, ale tak trošku jiným způsobem, je to tak? Čerpáte inspiraci z tradičního řemesla? A čerpáte inspiraci ještě odjinud?
Nejvíce mě inspiruje řemeslo jako takové. Baví mě vycházet z minulosti a inspirovat se tradicí. Než vymýšlet za každou cenu něco naprosto nového a inovativního, raději vycházím z toho, co už tady bylo dříve a uvažuji, jak to originálně přepracovat. Myslím, že jde o to, jak člověk z historie čerpá a jak s ní podle svého pracuje dál. V tom spočívá můj autorský přístup, do něčeho tradičního vnáším témata současné společnosti.
Moc mě zaujala vaše díla ze série 3DIY, kde právě tradici a modernitu propojujete. Upřímně, tato díla se mně dotkla asi nejvíce. – Vy pocházíte ze Slezska, kde jsou – společně s Moravou – tradice přeci jen silněji zachovalejší než v Čechách. Myslíte si, že tohle je v tvorbě znatelné (že máte k tradicím blíž, protože jste v nich i vyrůstala)?
Pocházím z malé vesnice ze severního Slezska. Život tam mě určitě ovlivnil – vyrůstala jsem ve starém domě se spoustou starých věcí, které mě jako dítě fascinovaly svou živoucí energií, babička mi vyprávěla příběhy ze svého života a mě samotnou vždy zajímala historie naší rodiny. Kořeny mám na Jižní Moravě, ale i ve Slezsku a myslím, že tyto podněty hodně využívám pro svou tvorbu.
Série nazvaná 3DIY je odkazem na rukodělnost. Jde o spojení tradice a modernity. Dva zdánlivě opozitní pojmy v této práci spojuji. Využívám k tomu techniku 3D tisku, který je však v mém případě převeden do dokonalé manuální výroby s pomocí sáčku na zdobení dortů naplněného porcelánem.
Každý umělec do tvorby vtiskává sám sebe. Nemyslím tím teď jen rukopis tvůrce, ale nějaké své pohnutky, věci nad kterými přemýšlí, které ho trápí nebo naopak těší. Vkládáte i vy do svých děl nějaké konkrétní témata či prožitky?
Jak už jsem zmiňovala, baví mě propojovat historii se současností. Čerpám z toho, co mě obklopuje – sociální témata a problémy. Inspirovala mě třeba kauza o zrušení drezury se zvířaty, změna postavení ženy – matky v dnešní společnosti, graffiti, ale i technologie jako 3D tisk. Své pocity a postoje ke světu vkládám do tvorby a současný svět tak propojuji s tradičními přístupy či postupy. (Poslední cirkus: medvěd na koloběžce – reakce na zrušení drezůr se zvířaty v cirkusech, Dobrá matka, obklady s dekorem tagů a graffiti,…)
Teď trochu ke každodennosti. Jak probíhá váš běžný pracovní den?
Celý týden mám rozdělený na dvě části: od pondělí do čtvrtka se věnuji škole a v pátek a v sobotu tetování, kdy trávím celý den ve studiu. Většinou vstávám okolo šesté, sedmé. Mám ráda tichá rána, kdy vím, že ostatní ještě spí a já mám pár hodin jen pro sebe, kdy si dám v klidu snídani a kávu. Práci a úkolům se věnuji začátkem dne a večer si většinou nechávám na kreslení, hraní na kytaru a čemukoli, co mě trochu zrelaxuje. Taky mám ráda plánování, takže si během večera vždycky připravím seznam, co bych chtěla nadcházející dny splnit.
Vy se nevěnujete jen keramice, ale také tetování. Jak tohle celé začalo?
Od dětství mi bylo vtloukáno, kolik věcí umíš, tolikrát jsi člověkem a co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Byla jsem naučená být aktivní – chodila jsem do hudebky a výtvarky, zpívala, hrála na klavír, flétnu, postupně i na kytaru. Částečně mě bavil i sport, ale na ten pak už postupem času moc prostoru nezbývalo, protože jsem se začala více věnovat umění. Až do dnešního dne mě provází všechno, akorát tím hlavním oborem se mi stalo výtvarné umění. A tetování mě vždycky fascinovalo. Když mi bylo třináct už jsem měla své první piercingy, ale tetování mi rodiče díkybohu zakázali. Od střední školy mě začalo tetování obklopovat, protože jsem chodila na punk-rockové a rockové koncerty, kde jsem se setkávala s různými subkulturami. To jsem si taky udělala svoje první tetování tuší. Byl to pro mě přirozený vývoj a proces. Lákalo mě začít tetovat profesionálně. Nejvíce mě přitahovala představa toho, že někdo nosí moje umělecké dílo na sobě. Jako chodící plátno nebo galerie. Později následovalo dokonce několik strojků z Ebaye, s tím posledním jsem vytetovala i své první realistické tetování.
Všimla jsem si, že kromě svého hlavního instagramového účtu, kde prezentujete svou tvorbu (https://www.instagram.com/monikamartykan/), máte ještě jeden účet – sdílený, tatérský (https://www.instagram.com/martykan_and_saha/).
Ano, instagramový účet sdílím s kamarádem a kolegou z Finska, jmenuje se Valtteri Saha. Spolupracujeme a tvoříme spolu už přes čtyři roky. Jemu patří velký dík – byl tím, kdo mě nakopl a dodal mi odvahu tvořit realistická tetování a také byl mou první obětí a nabídl mi svou kůži k mému úplně prvnímu realistickému tetování… A po dvou měsících práce na jeho paži mě okamžitě přijali do studia! Na tetovacích soutěžích mi bývá tiše trpícím modelem – obdivuji jeho výdrž, i díky níž jsme totiž spolu několikrát vyhráli. Nejdéle jsme tetovali přes 15 hodin v kuse, a to jen s velmi krátkými pauzami.
Tak to je skvělé, že máte takového parťáka. – Právě na tomto vašem společném profilu jsem si všimla, že ráda tetujete realistické věci (zvířata, postavy). Také se nebojíte barev. Tetovala jste také někdy v jiném stylu; například abstraktní čáry, handpoke, jen černé tetování apod.?
Vždycky mě nejvíce fascinovaly hyperrealistické obrazy, ať už malby nebo kresby. Prakticky je to něco, o co se od svých desíti let snažím – obkreslit obrázek tak, aby vypadal jako fotka. Nejvíce mě baví portréty a ruce. V tvorbě se pokouším prolínat různé styly, jako abstraktní čáry, geometrii, kaligrafii, aquarell. Barevnou paletu jsem paradoxně začala využívat až v tetování a miluju to. Pár let zpět jsem kreslila převážně jen černobíle. Handpoke mě nikdy moc nebavil, protože práce dlouho trvá a zrovna u realistického vyobrazení to není praktické. Ale je pravda, že moje první tetování byl vlastně takový primitivní handpoke; to bylo v šestnácti, kdy jsem si na prst vypíchala tuší 13 čárek a vydesinfikovala jej vodkou. Už je to skoro deset let a pořád to drží.
Do taterského světa moc nevidím, ale všimla jsem si, že jsou tatéři, kteří něco navrhnou, a pak své dílo nabízejí „k natetování“, pak jsou ale také ti, za kterými zákazník přijde, řekne jim, co si představuje a potom společně (tatér-zákazník) motiv ladí. – Vaše práce je jaká? Máte už svá díla hotová a nabízíte je zákazníkům ke koupi nebo konzultujete a vytváříte namíru (popřípadě kombinujete oba přístupy)?
Přesně tak, jsou dvě varianty, někteří tatéři fungují tak, že tvoří motiv na míru klientovi, ve svém vlastním stylu. Pak jsou také tatéři, kteří mají volné návrhy, které by chtěli vytetovat a čekají na svého kupce. Já funguji oběma způsoby. Většinou za mnou chodí klienti, kterým se líbí moje práce a mají přibližnou představu, co by chtěli vyobrazit. Mám moc ráda osobní konzultace, které jsou pro mě stěžejní, protože klienta poznám a snažím se mu porozumět. Občas mám ale období, kdy mám potřebu se jen „vyblít na papír“ a dostat něco z hlavy a vznikne motiv, který není pro nikoho, vznikl jen jako jakýsi terapeutický obrázek. Většinou jsou i tyto motivy k mání a většinou jsou i lidi, co se s nimi dokáží ztotožnit, čehož si neskutečně vážím.
Máte nějaké své tatérské vzory respektive máte někoho, koho na taterské scéně obdivujete/uznáváte?
Obdivuji spoustu tatérů a je jich nepřeberné množství. Přímo vzor však nemám. Zmínila bych pár českých tatérů, kteří jsou pro mě inspirací, protože dělají svůj obor jinak nebo s přesahem. Tady v Česku mě moc baví tvorba Martina Routy za jeho neotřelý způsob a iniciativu produkování vlastních jehel; Igora Mitrengy za spojení graffiti a realistického tetování, Jana Mráze za svou kresebnost, …tvorbu Jakuba Zítka za rozměrnost a aquarel, Nayany za grafičnost a mohla bych pokračovat. Ze zahraničí pak třeba jména jako Timur Lysenko, Valentina Riabova, Tin Machado, Waler Montero atd.
Závěrem bych se chtěla zeptat na přítomnost. – Pracujete na nějakém novém projektu, ať už taterském nebo porcelánovém/keramickém?
Díky pandemii se mi teď na pár měsíců pozastavil můj původní život, protože zavřeli jak školu, tak i tetovací studio. Přišla jsem o pár důležitých výstav. Ale musím říct, že mě osobně toto neplánované volno prospělo a měla jsem více času se místo práce věnovat jen sama sobě a přemýšlet nad svými prioritami i o tom, co bych ráda změnila k lepšímu. Momentálně mám rozmalované dvě plátna a cílem je dokončit je ještě předtím, než se zase zařadím do pracovního tempa. Ke konci léta mě čeká klauzurní práce, na kterou je za normálních podmínek vyhrazený květen (jedná se o semestrální práci), takže již teď přemýšlím nad zadaným tématem, kterým je tentokrát Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Během července se uskuteční výstava ateliéru keramiky a porcelánu ve Znojmě. Většina plánů, které jsem měla v současnosti realizovat, nabraly kvůli pandemii jiný směr.
Moc fajn rozhovor :)