Člověk dokáže naformulovat název různými způsoby. Původně jsem si říkala, že těchto pár vět (z pěkných pár vět se nakonec stal slušně dlouhý článek :D) nazvu „Proč nemám Facebook“, ale nakonec jsem si řekla – nebuď negativní (ne ve smyslu pesimismu, ale negativní jazykově; kvůli předponě ne- ) – a dala název, jaký teď vidíte. To, že je Instagram moje jediná sociální síť je pro mě v konečném důsledku důležitější než to, že Facebook či jiný komunikátor nemám. A clickbaity jsem také psát nechtěla. Možná marketingově trošku nesprávně, ale sama vykřičené nadpisy moc nemusím.
Minulý rok, na konci dubna, jsem si deaktivovala profil na Facebooku. (Messenger také nevyužívám. Nainstalovaný jsem ho měla kdysi jen pár měsíců a přišlo mi to spíše otravné než prospěšné.) V letošním roce, v lednu, jsem si ho úplně smazala. Asi bych to udělala i dřív, ale netušila jsem, že Facebook již má funkci plného zrušení účtu.
Mojí jedinou sociální sítí je momentálně Instagram. Neříkám, že to tak bude navždy, protože kdo ví, co za jiné sítě ještě vznikne; neříkám ani, že se k Facebooku nikdy nevrátím, i když momentálně nemám nejmenší důvod. Také mě může popadnout zrušit všechny sociální sítě, ale coby-kdyby nechme být.
V tomhle článku vám řeknu důvody, proč je Instagram pro mě jediná síť, která mi dává smysl.
Na čem Facebook/Instagram funguje?
Proč je mi Instagram milejší než Facebook? Jednoduché. Facebook vznikl na principu stránky Spolužáci.cz (myslím, že byla i slovenská odnož); zhraňovat si všechny své kontakty do jednoho místa, do jednoho profilu a udržovat se tak vzájemně v kontaktu. Ti, co si pamatují ještě Spolužáky ví, že tato stránka fungovala (již nefunguje) tak, že jste se skrze email na Seznam.cz zapsali do dané školy-třídy, kterou jste kdysi či aktuálně studovali. Původně to asi bylo vymyšleno hlavně na zpětné vyhledávání starých spolužáků a usnadnění pořádání školních srazů po x letech. Já Spolužáky zažila ještě na základce, takže pro nás to byla věc aktuální, ne minulá. Přidávali jsme si tam na nástěnku, zda se bude psát písemka nebo tam někdo občas hodil nějakou fotku, do profilu jsme si vypisovali přezdívky, citáty, telefonní čísla a jiné osobní blbůstky.
No a pak k nám přišel Facebooku. A tohle všechno se jednoduše přetáhlo na novou platformu. Nejdříve jsme si do kontaktů popřidávali právě spolužáky ze třídy a z vedlejších tříd, později ze středních škol, na které jsme nově začali chodit, pak z vysoké…a pomalu se na Facebook dostávala i starší generace; generace našich rodičů a prarodičů, která Facebook lehce ‘zabila’. Pozor, ač používám expresivnější výraz, nemyslím tím nic negativního. Faktem ale je, že teenageři se snaží využívat takovou sociální síť, kde jejich rodiče nefigurují. Je to logické. Chtějí si psát a sdílet, co se jim zachce, a to bez kontroly, cenzury a poznámek rodičů (ač ti to mohou myslet dobře).
To jsem tak nějak shrnula sociální vývoj Facebooku skrze oči člověka, který na něm od přelomu základní a střední školy vyrůstal. No a teď co s tím? Proč se pro mě stala tato sociální síť nezajímavá až nudná?
Víte, když se člověk vyvíjí, většina lidí chce někam zapadat. Mít hodně kamarádů, být pořád někde venku, být v centru dění a vlastně řeší životní banality. A já z toho prostě vyrostla. Někomu tento životní styl zůstane; chce vědět, co se s lidmi z minulosti-přítomnosti děje, chce vědět o každé maličkosti ze svého okolí, a vůbec to není špatně. Jen mě samotnou tohle neoslovuje. Nepotřebuji vědět, zda nějaká moje známá ze základky porodila druhé dítě, že tyhle se rozešli nebo sešli…že tenhle byl třikrát za rok u moře…že někdo chce vyhrát hodinky, a proto sdílí nějakou fotku internetového obchodu…že někdo je smutný a proto sdílí smutný citát. Je to fajn, ale mě to nezajímá. – Opět zdůrazňuji, nemyslím to zle, jen to pro mě nejsou životně důležité věci.
Na mé první vysoké škole byl jeden náš učitel známý tím, že nemá rád tzn. „tlachání“. Rozpravy o ničem. O ničem důležitém. O ničem věcném…o ničem, co vás posouvá. A vím, že tímhle svým postojem mě velice ovlivnil. Uvědomila jsem si totiž, jaká pravda se v tom pro mě skrývá. Na co budu zaplňovat svůj čas banálním povídáním a sledováním něčeho/někoho, co mi do života nic nového a smysluplného nepřináší? Však se obírám o čas, který jsem mohla využít na sebevzdělávání – ať už samostudiem, smysluplnou aktivitou nebo třeba rozhovorem s někým mnohem podnětnějším.
A tak jsem si uvědomila, že sice je krásné, že se s některými lidmi znám šíleně let, ale na co mi to je, když mi nic moc nedávají? (Zamysleli jste se nad tím někdy?)
„To, že niekoho poznáte dlho neznamená, že jste povinny sa s niekym kamarádit až do konca života. – Čas, ktorý sa poznáte by nemal byť základom vášho priateĺstva.“ (Mim Čin)
Facebook je založen na blízkých kontaktech s lidmi, které jste už kdesi-kdysi ve svém životě potkali. Pokud si chcete být blízcí s neznámými lidmi, je to těžší. Nemyslím tím jen „běžné uživatele“, ale například designéry a jiné tvůrce. Takové lidi totiž já na sociálních sítích hledám. To je můj zájem. A tento zájem mi spíše pomáhá naplňovat Instagram než Facebook. Na něm je mnohem jednodušší nakontaktovat danou značku nebo designéra, popsat si s malířem nebo zpěvákem. Vím, že Instagram mnoha lidem nevyhovuje a já si myslím, že přesně z těch důvodů, z jakých mě naopak oslovuje. Člověk, který chce udržovat kontakty jen s lidmi, které má (či měl) ve svém životě – tomu opravdu stačí Facebook, kde se podívá, jak se daná osoba má, co dělá, kde ne-byla, jak si užívá rodinný život, co podnikala za výlety, popřípadě si s tou osobou popíše soukromou konverzací na Messengeru a dohodnou si schůzku. Jasně, že takový člověk ani moc neví, co přidávat a jak fungovat na Instagramu. Tam si s lidmi tolik nepopíšete, pokud opravdu nemáte stejné zájmy, pokud nejste stejně aktivní (protože neaktivitou padáte algoritmem dolů a druhým se nezobrazujete; i když tento algoritmus funguje už i na Facebooku). Instagram je o kreativním smysluplným obsahu, který by měl druhým něco předávat. Taková sociální síť ale nemusí být nutně pro každého, protože ne každý chce vypisovat nějaké zkušenosti a postřehy ze života k fotografiím, a se samotnými fotografiemi si kompozičně a světelně hrát. To opravdu každého nebaví. Pokud si však na Instagramu vypipláte profil, vytvoříte okolo sebe tu správnou sociální bublinu, může to být pro vás kouzelné místo.
Opět vztáhnu na sebe.
Našla jsem si zde velké množství designérů, umělců, fotografů, filosoficky a ekologicky smýšlejících lidí, minimalisticky žijících lidí, stránek, které postují tipy na výlety a zajímavá místa…jednotlivce i celé značky, ke kterým mám důvěru a když od nich něco chci vyzjistit, napíšu jim. A když mám něco zajímavého já, třeba mi to přesdílejí. Instagram je jiný druh komunity, fungující hodně na vizuálu a seberozvoji (pokud si to tak umíte nastavit). Ono totiž, když si dobře nadefinujete profily, které chcete sledovat, může vás to mentálně posouvat.
Asi se společně shodneme na tom, že pokud kamarádka/kamarád postne běžnou fotku, kde s rodinou lyžuje, výpovědní hodnota je jen zážitek; a to ještě – zážitek pro toho, kdo to zveřejnil. Nic hlubšího v tom není. Pokud ale sledujete někoho, kdo byl lyžovat a k fotce připojí například radu ohledně mazání lyží, je to něco, co vám už ku prospěchu může být. Je to banální příklad, ale na takovém principu to funguje.
Tu je potřeba zdůraznit, že tohle na Facebooku nefunguje. Většinu lidi tam takovým příspěvkem nezaujmete. Sama jsem se jednu dobu snažila sdílet umělečtější fotografie jak na Instagramu, tak Facebooku; a výsledek? Facebook nic moc (spíš nic), Instagram – skvělá odezva. A proč? Na Facebooku máte v kontaktech sesbírané lidi ze života, kteří mají všerůzné zájmy. Absolutně je nemusí zajímat nějaká dobrá kompozice a světlo na fotce. Na Instagramu si vás ale skrze hashtagy lidé s takovým zájmem najdou. To je ten rozdíl. Ta komunita je potom jiná, více vám podobná. A potom vám i prospěšná.
Sama na sobě jsem si například všimla posunu mého „fotografického oka“. Od té doby, co jsem na Instagramu, se mi neuvěřitelně posunul vkus na fotografie. To, co se mi líbilo tenkrát, dnes hodnotím jako nepovedené fotografie (toho jsem si před pár měsíci všimla, když jsem projížděla nějaké straší profily, co jsem v začátcích sledovala). A kolik například ekologických vychytávek jsem skrze Instagram objevila! O umění, architektuře a designu ani nemluvě; to bychom tu byli do dalšího dne :)
Rada tedy pro všechny, kteří se chtějí někam posouvat. Mějte ve svém životě/sledujte ty lidi/profily, které vám něco předávají…které vás posouvají dál. Jakou bublinu si okolo sebe vytvoříte, takovou osobou nakonec budete.
Nakonec to celé zabila reklama a následná chtěná aktivita
Pamatujete si ještě dobu bez prokládaných reklamních postů na hlavní zdi na Facebooku? Já už jen matně. Ale v těch dobách byl Facebook ještě fajn. I když asi zpětně si tuhle chybu Facebook uvědomil a zanalyzoval, že to lidi spíše odrazovalo, a proto se stávali méně a méně aktivnějšími. Spíše si všechno prohlédli a šli zase pryč (tzv. pasivní aktivita). A tak začal s jinou taktikou; začal vyhazovat připomínky starých příspěvků, narozenin, zobrazoval novým lajknutím starou fotku apod. Už to mi přišlo otravné, ale dalo se to. Co mi vadilo ale nejvíc bylo ‘upozorňování na blbosti’. V posledních měsících, kdy jsem ještě měla Facebook, jsem si ve velkém promazala kontakty. Z nějakých 700-800 mi to padlo pod 200 kontaktů, a to se Facebooku nelíbilo. No a co neudělal? Začal mi do zpráv(!) házet „novinkové banality“ typu: „Uživatel X po dlouhé době přidal fotografii“. Tato sít vysloveně prahla po mé interakci, a mě to víc a víc otravovalo.
/Abych tu Instagram jen nevychvalovala. Když firma Facebook Instagram koupila, začala reklamu natlačit i tam. Opět říkám – to bych ještě přežila. Problémem bylo, že všem, co měli firemní účty (kvůli statistikám) a neplatili si za reklamu (což jsem třeba byla já), snížil dosahy (= tedy, kde všude, a jak často, se lidem daný profil zobrazuje). Nejdřív se to snížilo o polovinu, a pak ještě z té poloviny o další polovinu. Dřív platilo, že člověk, kterého sleduje 10 000, měl na fotce průměrně 1000 lajků (podle toho se dalo poznat i to, kdo si kupuje sledující – když měl málo lajků, ale hodně followers, bylo to hned divné). Spočtěte si sami, o kolik to tedy šlo dolů (pozn.: teď analyzuji, nepočítám a nežiju lajkováním)./
Otravný Messenger
Už za dob ICQ jsem neměla ráda situaci, která dodnes, vytváří zbytečné zlo mezi lidmi. Je to moment, kdy vám přijde zpráva, druhá strana vidí, že jste online, ale vy nemáte čas či chuť odepsat. A ta druhá strana si následně začne domýšlet nesmysly. Přitom – však je úplně normální, že ne vždy chceme a máme čas odepsat. Máme právo neodepsat. A už tenkrát, za do ICQ, jsem z aplikace odešla; ač né úctem, ale k jiné službě – Mirandě. Bylo to vlastně ICQ, jen vaše přihlášení fungovalo pod jinou aplikací, která dovolovala skrýt váš aktivní-pasivní stav. Opravdu skrýt! ICQ dělal, že můžete být offline, ale psal vám tam minuty neaktivity…takže když jste někomu napsali, tedy zahýbali myškou, minuty se nulovaly a druzí viděli, že vlastně jste přítomní.
Tohle celé fungovalo i na Facebooku, pokud se nemýlím. Jednu dobu bylo možné být offline, když jste offline být chtěli. Ale potom Facebook přišel s Messegnerem, který taktéž počítal minuty offline…potom přišel dokonce s povinným Messengerem v mobilu (‘nepřečteš si zprávy na Facebooku, pokud nebudeš mít i Messenger’) a bylo vymalováno. Jenže já na to nepřistoupila. Sice jsem Messenger pár měsíců měla, ale dost mě to otravovalo a přišla jsem si přespříliš online. Takže jsem ho smazala. A Facebook šel z mobilu také pryč. Když jsem potřebovala, podívala jsem se na vše na počítači. Konec věčnému připojení. A hned mi bylo líp.
Shrňme si to. Facebook nepoužívám, protože mě více než lidské mikro příběhy z okolí zajímají věci, které mě někam intelektuálně/zájmově/tvořivě posouvají. A tohle jsem našla na Instagramu.
Tím celým nechci říct, že Facebook je špatný. Jak už jsem výše psala – pro někoho je Facebook lepší, než Instagram. Je to totiž otázka priorit (ostatně jako všechno) a toho, co od sociální sítě očekáváte; co na ní hledáte a chcete dělat.
Když ještě nebyl internet a sociální sítě, jak je známe dnes, bylo normální být offline. Bylo normální být nedostupný. Bylo normální nebýt vždy na příjmu. Bylo normální ztrácet, ale i po letech znovu nacházet staré známé…na ulici, ve vlaku, v práci. Bylo normální žít a životem plout. Lidé dnešní doby dost často zapomínají na kouzelnou samotu a odcizení, a na opětovné nalézání starých věcí v nových kontextech. Přijde nám jako samozřejmost, že lidé tu s námi jsou. Vždy. Podle mého to ale není šťastná cesta. Člověka to oslepuje a otupuje. Nedokáže rozeznávat hodnoty a kouzlo náhodného. Už se tak často nestávají situace, že někoho deset let nevidíte, potkáte se a spolu žasnete, kam jste to v životě dotáhli. Ne, protože o sobě nonstop víte.
Sociální sítě nejsou zlo. Sociální sítě pouze JSOU. To je celé. A je jen na jednotlivcích, jakým způsobem je využívají.
– Člověk aby žil, nemůže žít jen ze shromažďování kontaktů. Je to jako když si někdo zahrabává byt serepetičkami…tady soška, tam talisman, tu vázička, tohle nevyhodím, co kdyby se mi to jednou hodilo, do tohohle třeba časem zhubnu… Nakonec je náš život zanesený nepodstatným, až to podstatné nevidíme a ztrácíme.
Člověk MUSÍ ŽÍT.
Teď a tady.