Je to pro mě opravdu nepochopitelný fenomén. Není snad rádio na to, aby člověk právě písničky poslouchal?
Když chcete vnímát nějaké umělecké dílo – film, divadlo, hudbu, ale i třeba obraz nebo sochu – potřebujete mít okolo něj ‚prostor‘. U obrazu, sochy či jiného objektu je to uchopitelnější. Tyto díla okolo sebe potřebují mít vytvořené takové prostředí, které diváka neruší a ničím dalším nepoutají jeho pozornost. Proto je galerijní prostor vcelku „prázdný“, v čistých jednoduchých liniích a neutrálních barvách. Pokud se pak budeme bavit o umění zasazeného do běžného interiéru/exteriéru (například obraz v domácnosti, sochu v zahradě, plastiku v administrativní budově apod.), i zde se musí vybrat správné místo a světlo, aby dílo dostatečně vyniklo. Zkrátka tak, aby umění k divákovi promlouvalo, aby nebylo ztraceno v chaosu a aby z něj člověk měl nějaký estetický prožitek.
Možná, že si to ani sami neuvědomujeme, ale pokud je umění dobře umístěno, ovlivňuje nás daleko pravdivěji a intenzivněji, než když se jeho myšlenka ztratí mezi kvantem dalších věcí. V tom případě smysl uměleckého díla většinou zaniká a nijak na nás zásadně nepůsobí. A nemusíme to na první pohled vědomě vnímat. Působení uměleckého díla může vyznívat jen jako pocit, že se v dané místnosti cítíme dobře (nebo i špatně). Takovou sílu má umělecké dílo.
Stejný princip platí i u audiovizuálního obsahu. Divadlo a film má své pódium/promítací plátno, kulisy, různé druhy nasvícení, které nás vytrhnou z běžných dní a vsadí přímo do odehrávaného děje. Vžijeme se do příběhu, do postav. Stejné to je u baletu, představení filharmonie apod.
A absolutně stejný princip platí i u poslechu hudby z rádia. Ano, trošku nám už estetický prožitek může narušovat fakt, že hudba je vnesena do běžného života (nemá své místo vytrhnuté z reality), ale k tomu je „rádiová hudba“ v podstatě uzpůsobena; aby pasovala k našim běžným dnům. Co ale degraduje její prožitek jsou momenty, když nedoznívá do ticha (ticho a prázdno je pro umění neskutečně důležitý prvek!). Nebo ještě hůř, a to rádia opravdu dělají, když se píseň usekne o 20, 30 vteřin dřív než skončí a ani nedozní poslední tóny, někdy ani poslední slova písně.
Krásným příkladem může být song Nothing else matters od Metallici. Nejkrásnější v celé písni jsou kytarová sóla, a pak začátek a konec, kdy se píseň pomalu rozbíhá a končí zase pěkně pomalu do ticha. Ta píseň má neuvěřitelnou dynamiku, vývoj a tak. Nádherná záležitost. No a teď – někdo v rádiu si řekne „už toho bylo dost, končíme“…a ten konečný part vám nedozní. Hned z toho máte jiný pocit. Mě osobně to vytrhne z prožívání songu a v podstatě nevím, co si moc myslet.
A já moc dobře nechápu, proč se to dělá.
Všimla jsem si, že na koncertech se také různě usekávají písničky (hlavně v rapovém/hiphopovém světě), ale většinou proto, že se hudební linky písní vzájemně prolínají a navazují na sebe, čímž se asi cílí na nějakou dynamiku celého vystoupení. Zde mi to ještě dává smysl – přechází se z jednoho do druhého v rámci jedné hudby, jedné kapely. Ale aby v rádiu moderátor přerušil dobrý hudební zážitek s tím, že mi po třetí sdělí, že dnes se hraje o letní zájezd nebo jen něco oglosuje, řekne vtip nebo oznámí, co se dnes ještě bude hrát za písně – to mi moc nedává logiku.
Někdo by mohl říct – je to kvůli reklamám. Jenže reklamní doba a čas vyhrazený písničkám by se vůbec měnit nemusel. Zahrálo by se možná o 8 písní za den méně, ale všechny songy by se nechaly dohrát do konce, a reklam by se to časově nedotklo. Mimo to se v rádiu stává, že písničku vypnou dřív jen proto, aby mohli pustit nějakou další.
Osobně mi přijde, že rádio čím dál tím víc cílí na nenáročného posluchače. Je to vidět i na výberu typu písní.
Kdysi jsem četla knihu Ubavit se k smrti. Nebudu tu teď zabíhat do náplně knihy, ale název je až odstrašujícně přesný. Nejenže v rádiích hrají převážně anglické písničky, které mají ve většině případů vyprázdněný obsah, ale ještě „honem-honem, pusťme tam už další song, ať to posluchače nepřestane bavit“. Trošku mě děsí tahle duševní vágnost a hodnotová prázdnota – či jak to nazvat.
Ale s tím asi nic moc neudělám, že?