Ať už jste nebo nejste fotograf, tento článek je pro všechny, kteří kdy vyfotili nějakou fotku.
Už dříve jsem se s vámi chtěla pobavit na téma etiky ve fotografování. Za mě je to dost podstatné téma, ale ne dost probírané. Hlavní myšlenka je prostá: to, že můžeme fotit neznamená, že bychom vždy měli fotit.
Ve svých fotografiích si dávám záležet na lokacích, kde a co fotím. Přes co ale nikdy nejdu jsou dva body: přes úctu k historii a určitým zvratovým událostem a přes ničení přírody. Za to žádná fotka nestojí.
Památníky a upomínková místa
Jednou z věcí, kde mi přijde, že by se měl člověk zamyslet nad tím, jestli (se) fotit, jsou památníky či jiná místa s historickou důležitostí. Asi takovým nejlepším příkladem nám může být památník v Berlíně – Památník holocaustu, který má k těmto tragickým létům odkazovat (mimochodem, při hledání ilustrační fotografie památníku jsem narazila na článek z Reflexu, který na stejný problém v roce 2017 poukazoval: https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/77174/konec-selficek-u-pamatniku-holocaustu-unikatni-projekt-upozornuje-na-nevhodne-fotky-turistu.html).
To, že si někdo památník fotí mi ještě nepřijde nijak neetické, protože – co si budeme – památník je svou architekturou velice zajímavý a lákavý. Co mě už ale vadí je bezmyšlenkovité focení selfie či jiných portrétních fotografií uvnitř památníku (památník je něco jako labyrint). Ještě „lepší“ je, pokud na internetu vidíte fotografie z tohoto místa, kde jsou lidé vysmátí a rozjaření. Jasně, proti dobré náladě ani slovo, ale je vidět, že pózující neznámí absolutně nepochopili význam daného místa, dané události.
Památníky vznikají na upomínku; jako memento, na které by se nemělo zapomínat. Pokud někdo bere tohle místo jen jako líbivou atrakci na fotku, vznikne z toho jen neuctivý kýč.
Asi jsem trošku citlivější, ale pamatuji si, že když jsme se školou jeli navštívit Krakov a koncentrační tábor v Osvětimi, v momentě vstupu do tábora jsem instinktivně uklidila fotoaparát a z piety k tomuto místu si neodvezla jedinou fotku. Už tak byl zážitek z tábora dostatečně silný a nehodlala jsem to narušovat pár bezvýznamnými snímky. Vím, že někteří lidé v Osvětimi fotí, ale nepřijde mi správné si na tomhle místě dělat selfie.
Takovýchto míst, kde je – dle mého – neetické se fotit, je spousta. Pokud někdy budete u nějakého takového bodu, zkuste se zamyslet nad tím, jestli si svou fotkou opravdu odvezete důstojnou vzpomínku z daného místa.
Za mě tedy, dokumentovat taková místa – ano (vyfotit si je, jak jsou sami o sobě, pokud chcete), ale ne je znevažovat našimi vlastními selfie fotografiemi.
Příroda a její devastace za cenu jedné fotky
Druhé neetické chování je to, pokud si někdo chce pořídit fotografii za cenu pošlapání pole, zničením chráněného území (v ochranném pásmo se prodírá krajinou mimo cestičky apod.) nebo honem za zvířaty. K tomu poslednímu si pamatuji scénu z jednoho dokumentu, jak turistické výpravy za delfíny se schválně nebezpečně blízko k zvířatům přibližovaly, jen aby turisté byli spokojení a měli pár rozmazaných fotek, zatímco delfíny tohle chování strašilo.
V jiném dokumentu jsem se zase doslechla o „uvězněných prasatech“ na Bahamách, na pláži, se kterými si turisté rádi fotí. Původně tyto prasata byla dovezena za účelem chovu a následné konzumace za dob války (už si přesně nepamatuji historické detaily, tak tyhle informace berte s rezervovou; dokument se ale jmenoval Příběhy prasátek, kdo by si to chtěl dohledat). Válka skončila, místo odvozu prasat tu zvířata zůstala a postupně se z nich stala turistická atrakce (vysloveně se pěstuje jejich chov na ostrově, aby tam pořád byla). Tyto prasata nejenže trpí spáleninami ze sluníčka, protože na takové počasí nejsou uzpůsobena, ale také tu nemají skoro žádnou potravu, takže jsou zcela odkázaná na denní turistické výlety (pokud nejsou turisté, není ani jídlo). To, na co sem turisty lákají je, že „prasátka plavou v oceánu“. Jenže to, že se naučila plavat je proto, že se chtějí co nejrychleji dostat k jídlu (= k turistům; kdo dřív doplave, ten dostane jídlo – kdo nedoplave, bude mít hlad). Pokud někdy narazíte na takovýto typ zájezdu, vzpomeňte si na tohle, prosím!
A jako ta nejhorší věc, co mi v minulých týdnech přišla do ruky, byl jeden článek o tom, jak lvíčatům chovatelé lámaly tlapky, aby od turistů neutíkaly, když se s nimi chtěli fotit (do teď se mi z toho chce zvracet). Zvrácené mi to přijde nejen od lidí nabízející tyto služby, ale i od příjemců těchto služeb (a tím myslím i všechny ty předešlé příklady; u lvíčat si toho možná člověk nemusel být vědom, ale to, jestli někde nahání delfíny, sysli (syslíky lidé nahánění například v areálu Spišského hradu, abychom nemluvili jen o „vzdálených problémech“) – to už je vědomé chování).
Sama se kvůli duševnímu zdraví vyhýbám drastickým a smutným příběhům o zvířatech, ale tentokrát to nešlo vynechat. Těch případů, kdy se něco takového děje, je určitě hodně, ale nechci nás tu všechny udeptat, takže se přesuňme dál – k samotné přírodě.
Celý tento článek vlastně začal vznikat v momentě, kdy jsem viděla na Instagramu pošlapaná jetelová pole. Respektive – profil, který ráda sleduji, sdílel v Instastories záběry z procházky okolo jeletového pole. Na to muselo přijít asi hodně dotazů, protože paní pak zpětně napsala, že nebude zveřejňovat lokaci, kdeže se pole nachází, protože pole je jejího kamaráda a ten nechce, aby mu ho lidé zničili. Sama jsem si říkala, že by bylo krásné mít fotku u jetelového pole a hledala jsem, kde se taková pole nachází (a pár jsem jich našla; dokonce i taková pěkná, kterými uprostřed vedou cestičky). Jenže jsem ani jen netušila, co se stane dál…
Pár dní na to čtu na instagramovém profilu České televize příspěvek o tom, jak lidé vzali tyto pole útokem. V příspěvku byly fotografie, jak si lidé bez úcty k čemukoliv do pole sedají…rostliny polámou, pošlapou, utrhnout na kytici či věneček do vlasů – je jim to jedno (tyhle výjevy jsem si už na Instagramu dohledala sama, a opravdu tam takové fotografie jsou). Po tohle mě dost přešlo si jít udělat fotografii do pole. Ač bych se já takhle nechovala, nechtěla jsem lákat další takové.
Co mě snad ještě víc rozčílilo byly dvě věci.
První – obhajoba „šel jsem tam už po vyšlapaných cestičkách, takže jsem nic nezničil“. Když si tohle řekne třeba deset lidí, tak jak asi ten jetel vypadá? Už se nevzpamatuje. A logika, že pokud to už někdo zničil, můžu to doničit – také super.
Druhá – pokud etiku nedodržují profesionální fotografové. Pokud se někdo živí fotografií, měl by vědět, kde jsou hranice, co a kde fotit. Jako by měl doktor dodržovat lékařskou etiku, fotograf zase tu fotografickou. – Viděla jsem, jak profi fotografka fotila holčinu rozvalenou v jetelovém poli, v ruce natrhané květy a když jí s tím někdo konfrontoval, tak odpověděla, že žádné květiny neutrhla (ale no tak!). Také jsem viděla rodinné fotografie v těchto polích, opět nerespektující nic.
Abychom nebyli jen u jetelových, makových aj. polí. Ani v jiných částech přírody by nikdy u fotografie mělo docházet k ničení přírody. Je sice krásné mít originální fotografii z divoké přírody, ale pořád je to jen fotografie. Příroda se někdy může po „fotografickém turismu“ vzpamatovávat řadu let.
A to, že „tohle už někdo pošlapal“, by neměla být omluva/výmluva, proč to můžu také udělat.
Každý by měl uvažovat sám za sebe a v přírodě neexistují takovéto zkratky, kdy tím, že si chceme sami u sebe ospravedlnit svůj počin, se přírodě nic nestane.
Oboje je otázkou charakteru daného jedince – jak fotografování u pamětných míst, tak ničení přírody při pořizování fotek, byť s jedním jediným rozdílem: v prvním případě si ničíme společenské hodnoty a jakousi „historickou citlivost“, v druhém případě pak ubližujeme planetě.