Lokalita: Slovenská republika, okres Gelnica, Kluknava
Dřevěný most
Když přijedete autem do Kluknavy, do části Štefanská huta, nespíš si budete připadat jako ve westernovém městečku. Aspoň na mě to tak působilo. Toto místo jsem totiž navštívila v jeden letní horký den, nikde nikdo – resp. na maličkém náměstí, které bychom možná ani nedefinovali jako náměstí, stálo pár štamgastů u jedné zapomenuté hospody. Zbytek světa jakoby zmizel. Všude ticho a jen ti pánové opodál se zvláštně dívali, kdože to tam přijel. Na parkovišti stálo jen jedno auto, které nemělo přední dveře, ale že by se ho někdo pokoušel ukrást? Ani omylem.
Každopádně! Takové chvíle jsou nejlepší, protože pokud jdete něco zkoumat/objevovat a nikdo tam není, máte víc prostoru pro dokumentaci a vychutnávání atmosféry místa.
První zastávkou byl starý dřevěný most (z roku 1832), který je součástí cyklostezky vedoucí přes řeku Hornád, a spojující centrální část Kluknavy s tou odlehlejší, tedy se Štefanskou hutou. O tomto mostě se na oficiálních stránkách města píše jako o raritní záležitosti – že by to měl být most, který je pýchou tesařské zručnosti dřevařských mistrů. Ti na něm měli – podle všeho – uplatit své neotřelé technologické postupy.
No ať tak či onak – ať už je člověk znalcem oboru nebo jen pouhým pozorovatelem, myslím si, že je to nádherné místo, u kterého se každý rád zastaví. A jak už jsem vzpomínala – místo jsem navštívila za horkého letního dne; ale most vedoucí přes řeku vám umožní najít v jeho okolí pocit oázy. Nejenže se můžete osvěžit v jeho stínu či v řece, ale hned vedle něho je takové mini-posezení se studánkou.
Nezapomeňte na urbex!
Druhou zastávkou mi byla samotná bývalá huť. Již od 16. století tu stál hamr, který pomáhal těžit železnou rudu a zpracovávat železo. A na těchto základech tu okolo roku 1850 vyrostl komplex budov nové hutě pojmenované ‚Štefan‘. V době výstavby to bylo jedno z nejmodernějších pracovišť na tuto těžbu a následné spracování. V druhé polovině 19. století však tato výroba nebyla už tak efektivní a populární, a tak huť postupně zanikala; a do roku 1897 zanikla úplně.
Dnes z hutě zbyly už jen téměř obvodové zdi. I tak je co obdivovat. Ve zdech jsou vidět části trámů, které držely stavbu. Za zmíňku stojí i samotné okenní otvory, které jsou jednoduše fascinující. Ach.
Jediné zklamánihodné bylo přítomnost odpadků. Ne těch obyčejných, ale takových těch, které vznikají po nějaké zábavě – rozbité skleněné lahve či kousky plastu od pochutin. Je to o opravdu smutné, protože na takové místo asi na večerní popíjení nepřijedou lidé z daleka, ale ve většině případů si taková místa „špiní“ místňáci. A to je pro mě naprosto nepochopitelné, protože – kdo chce žít ve špíně a odpadu?
Noo… i když jsem závěrem toto místo trošku negativně vybarvila, i tak si myslím, že atmosféru to tu má, a doporučuju ho navštívit. Urbexové stavby jsou totiž fascinující tím, jak si příroda pomalu ale jistě bere nazpět to, co jí patří.
