Každý z nás v životě nonstop něco/někoho ztrácí. Ztrácíme lidi, protože jejich smýšlení o světě je jiné než to naše… Ztrácíme čas, někdy s někým, někdy jen sami se sebou… Ztrácíme trpělivost, ve věcech běžných i těch vyhrocených… Ztrácíme peníze, pro svou blbost nebo v investicích, které se možná nikdy nevrátí. Pořád ztrácíme. Paradoxem je, že o malých nepodstatných ztrátách mluvíme víc (a hlavně – umíme o nich mluvit!), než o těch podstatných, velkých. Ano. Je to tabu. Smrt. Ale proč?
Sama na to dennodenně narážím. Ne, že bych každý den chtěla s někým probírat konečnost lidského bytí…ale vlastně jo – proč ne? Je to život? Je.
Má zkušenost s takovými rozhovory je asi taková: jedni odpoví, že se o tom bavit „prostě nebudou“, druzí jen konstatují, že „umřeme“ a dál o tom nepřemýšlí. A pak tu jsou lidé jako já… – a teď jsem se dostala do vlastní pasti, protože jsem začala všechno škatulkovat. A je tu sakra těsno. Ti, kteří nad smrtí přemýšlí ji vidí z různých úhlů. Stejně tak ti, kteří se o ní nechtějí bavit, nemají jen jeden důvod proč tomu tak je. Každopádně, co je vcelku platné – lidé se o smrti bavit neumí.
Důsledkem tabuizování tohoto tématu je to, že pak lidé nevědí, jak s danou situací naložit. Ani jakožto pozůstalí. Ani jakožto potřebná opora pozůstalým. A se stává, že chodíme po špičkách okolo těch nešťastných a radši mlčíme (možná pro pocit, že řekneme něco hloupého a člověku ještě víc ublížíme). Ale pro někoho tohle může být fatální. Když v sobě něco moc dusíme, jednou to nějakým způsobem bouchne. Nemusí to být nutně hysterický pláč nebo sebevražedné sklony, ale například úzkost. Ta bohatě stačí. Dokáže účinně ochromit některé aspekty života.
Při těchto myšlenkách na mě jednoho dne vyskočil projekt Poradna Vigvam. Ta se snaží pomáhat lidem, kteří se potřebují vyrovnat se ztrátou. Pracují s širokým pojetím ztráty – od zmiňovaného úmrtí až po rozvod/rozchod. Jednoduše – jsou tu pro každého, kdo si v takové situaci neví rady. A když říkám pro každého, tak opravdu pro každého. Pracují i s celými rodinami. S dětmi i rodiči. Tato terapie pak probíhá částečně současně, částečně odděleně; aby mohl(o) dospělý/dítě být plně otevřený…aby všechny strany nakonec došly k vyrovnání se se situací.
O Poradně Vigvam jsem se rozhodla napsat proto, že před rokem a půl mi tragicky zemřela moje milovaná kočička (ano, jsem jedna z těch, co zvířecí miláčky vnímá jako členy rodiny). Již před mnoha lety jsem si všimla, že když přijde opravdu silná bolest, tak můj mozek vypne. Všechno. Přestanu cítit VŠECHNO. Lásku, smutek, nenávist, zlost, štěstí, … Mozek se hodí do nějakého „přeživšího módu“, protože nechápe situaci a nechce úplně zkolabovat. A opravdu. Jediné, co jsem si říkala bylo že „to není pravda“, „ono se to nestalo, to není možné“. A jediné, co mě hodilo zpět mezi citlivé smrtelníky bylo až když jsem přesvědčila přítele, aby se o tom se mnou POŘÁD DOKOLA bavil. A můj mozek to pomalu začal zpracovávat.
Dnes mi je sice smutno (při pomyšlení na to, co se stalo) a kočička mi chybí (také to ve mně dost věcí změnilo), ale dokážu s tím fungovat a mozek celou situaci zpracoval.
Tím chci říct…
…nebojte se požádat druhé o pomoc. Ať už své blízké nebo odborníky.
A stejně tak rada pro tu druhou stranu – mluvte s člověkem, který něco/někoho ztratil. KONSTRUKTIVNĚ (aspoň to pomáhá mě!), citlivě, ale mluvte. Nenechte ho trčet v samotě, která ho zevnitř ubijí.
Vigvam a Koshiless
Začátkem tohoto roku jsem zaregistrovala spolupráci Vigvamu a značky Koshiless.
Slečny z Koshiless se zaobírají přešíváním starých košil, tedy upcyklací, na nové kousky. Na ně po té vyšívají originální nápisy. Dávají tak možnost druhého dechu věcem, které by se nejspíš jinak ocitly někde na skládce.
Jejich heslo je: Less Waste. Less Fast Fashion. Less Ignorance.
Limitovanou edicí pěti košil, která byla začátkem roku představena, mohl člověk podpořit zaplacení krizové terapie (Poradny Vigvam) pro některou z rodin zatíženou situací ztráty. Také v rámci projektu byly ušity bavlněná peříčka (což jsou přívěsky, pokud jsem to dobře pochopila :) ), která jsou ve stálé nabídce Koshiless a můžete je zakoupit například na jejich eshopu (odkaz vám dám níže).
Košile jsou sice již prodané, ale projekt stále běží. A chystá se opět něco krásného. V květnu vyjde nová série košil, tentokrát s nápisem „S láskou k životu“. A opětovně to bude jen pět kusů. Takže pokud by se vám nějaký takový kousek líbil, zapište si to do diáře a bedlivě sledujte Instagram ;)
Foto: Koshiless
Model: Inkpotstories
Koshiless své kousky momentálně vystavuje v Ateliéru UP Praha (celý ateliér se soustřeďuje na prodej upcyklované módy), mají ale také i svůj eshop: https://koshiless.cz/obchod/.
Koshiless i Vigvam se snaží spolupracovat i s jinými tvůrci/projekty. Takže pokud chcete vědět, jestli se neschyluje k něčemu dalšímu, mějte v hledáčku jejich instagramové profily: https://www.instagram.com/koshiless, https://www.instagram.com/poradnavigvam/.